Reník

Jindy klidná procházka lesem, dnes s nemilým překvápkem. Sice byla pěkná zima a zem byla dost podmáčená, ale ani to nám s Rendou nezkazilo náladu a vyrazili jsme na procházku do nedalekého lesíka.
Hned zkraje jsme museli překonat pár překážek po víkendovém vichru, který nám přes cestu shodil stromy a větve. Pokračovali jsme dál a překonali i dost náročný terén z kopečka, který dost klouzal.
Když Renda vyšlapoval spokojeně cestou domu kopec nahoru, uslyšeli jsme nějaký rachot…“no jo srnky" a pobídla jsem Rendu, aby šel dál. Ten ovšem ušel sotva pár kroků, zastavil se a poslouchal. Na srnky to začalo být nějaký hlučný. Zvednu hlavu a před námi sotva pár metrů stálo stádo divokých prasat. Stáli přímo proti nám a koukali na nás. Mohlo jich tam být odhadem patnáct. Byl to opravdu strašný pohled. Oba jsme s Rendou ztuhli, skoro nedýchali a čekali, co se bude dít. Jen jsem cítila, jak se Rendovi rozbušilo srdce, a modlila se, aby se nehnul nebo ještě hůř nevydal na útěk. Prasata stáli proti nám na kopci a útěk zpátky dolů po tom klouzajícím, podmáčeným terénu by taky nebyl moc dobrý nápad. Ani nedokážu říct, jak dlouho jsme proti stádu stáli, ale zdálo se mi to nekonečný. Stádo se naštěstí rozhodlo pokračovat dál bez nás a mazali pryč, ale s Rendou jsme z toho byli dost vyřízený a rozhodli se pokračovat jinudy. Když jsme vyšli z lesa, oba jsme si dost oddechli, krásně se proběhli po louce a zdravý dorazili domů.